Obyčejná bříza ve vzpomínkách Václava Kovandy

Možná, že jsem starej. Možná, že jenom hodně pamatuju. Ale když jsem viděl, jak porážejí 10. února břízu před hospodou U Cafourků v zatáčce na Vinoř, projel mnou celým takový zvláštní pocit. Moje dětství bylo spojené částečně s touto břízou.

Rostli jsme spolu. Ona byla jenom o několik let starší než já. Po krutých mrazech v roce 1929 vymrzla většina stromů ve vsi. V následujících letech byly postupně vysázeny nové stromy. Já jsem se narodil v roce 1937 a svět kolem sebe jsem jako venkovský kluk začal vnímat v té nejhorší době. Ve válce. Ale byly jsme děti a děti si chtějí hrát v každé době. Možností hrát si však bylo velice málo. A přece jsme si našli chvíle pro nás kluky k hraní fotbalu. Každý přinesl z domova kus hadru. Do toho největšího jsme zbylé hadry zabalili, zašili a meruna byla na světě. 10 minut jsme hráli fotbal a z meruny začaly lítat cáry a tak jsme ji půl hodiny zašívali, aby znovu alespoň 10 minut hry zase vydržela. A tak to šlo stále dokola.

Kde jsme měli hřiště? No přece na návsi před hospodou. V té době nejezdila žádná auta. Jenom čas od času zastavil před hospodou vozka s koňmi nebo voly a šel na jedno pivo. Silnice byla štěrková. Na kraji silnice rostla tato bříza, jako mladý stromek. Po obou jejích stranách rostly ještě dvě. Jedna blíž k Pýchových zdi a druhá víc v zatáčce silnice. Mezi těmito břízami jsme měli jednu branku. Druhá branka byla na dolním konci tohoto placu, kde stála obecní váha a trafika paní Roušalové. Vážiště bylo ohraničené čtyřmi patníky. Horní dva z nich – to byla druhá branka. Váha i trafika již dávno zmizely. V současné době je zde parkoviště. V době našich fotbalových začátků to byl jenom udupaný plac.

V roce 1946 bylo veliké množství chroustů a v novinách jsme objevili oznámení: Kdo nasbírá nejvíce chroustích krovek, vyhraje kopací míč. Bylo to jako bomba. Všichni kluci klepali každým stromem a sbírali chrousty. Vidina kopacího míče byla veliká. Nevím přesně, kolik krovek jsme nasbírali, ale byl jich plný papírový pytlík. V novinách bylo datum, do kdy se tyto chroustí krovky mají odevzdat. Toto datum jsme splnili, ale bylo nám řečeno, že cena byla již předána. Až mnohem později nám došlo, že to byl podvod. Přece nedají nový kopací míč nějakým venkovským klukům. Až mnohem později se nám podařilo sehnat starý odřený šněrovací míč, a to byl pro nás kluky doslova svátek. Pamatuji si, že jsme měli nepsanou dohodu, že nikdo nesmí do tohoto míče prudce kopat, aby nám dlouho vydržel. Fotbal jsme před hospodou hráli denně.

Jednou se nám stala, právě před hospodou, zvláštní příhoda, která se ve vsi tradovala dost dlouho. Budoucí prezident Antonín Zápotocký s námi hrál fotbal. Zní to neuvěřitelně, ale stalo se to takto: V poválečných letech ordinoval v Jenštejně věhlasný bylinkář Jan Mikolášek. Mezi tisíci pacienty, kteří ho zde navštěvovali, bylo i mnoho známých jmen. Jedním z nich byl i A. Zápotocký. Po návratu z koncentračního tábora mu hrozila amputace nohy a tak vyhledal, jako poslední záchranu, bylinkáře Mikoláška. Možná, že se stal zázrak, ale ten mu nohu vyléčil. Od té doby se z nich stali přátelé. A. Zápotocký držel nad Janem Mikoláškem ochrannou ruku. Až do roku 1948 byl A. Zápotocký předsedou Ústřední rady odborů a v této době jezdil do Jenštejna k Mikoláškovi. Při jedné takové návštěvě se procházeli s Mikoláškem a dvěma tajnými po vsi. Zastavili se za na silnici za naší brankou mezi břízami. Zde právě probíhal fotbalový mač a tak se stalo, že míč asi dvakrát proletěl brankou mezi břízami a A. Zápotocký nám ho kopl zpátky. Po chvilce odešli. Pro nás kluky to byla veliká senzace. A. Zápotocký s námi hrál fotbal, tradovalo se všude, hlavně po tom, co se stal prezidentem. To už k Mikoláškovi nejezdil, ale toho vozili za ním do Prahy. Po jeho smrti ztratil Mikolášek ochranu a začal být vláčen režimem, jako největší šarlatán v republice. Byl odsouzen ke ztrátě veškerého majetku a uvězněn na pět let na Borech a v Ilavě.

Konec hřiště před hospodou nastal v době, kdy naše politické zřízení po roce 1948 prohlásilo veškerý soukromý majetek za státní. Dětem byla předána jako hřiště louka pod obecní strání. Na louce její bývalý majitel hostinský Cafourek až do té doby pěstoval zeleninu. Tenkrát tekl potok středem louky a ta byla velice podmáčená. Je to přesně to hřiště, které mají děti a sportovci v současnosti. Jenom s tím rozdílem, že byla louka v dolní části navážkou zvýšena o dva metry a v horní části o tři metry proti mokru. Po roce 1990 byla louka v restituci vrácena a brzy na to odkoupena obecním úřadem od rodiny Cafourkovy jako dětské hřiště.

A osud těch bříz před hospodou? Tu u zdi rozlámala vichřice a ta v křižovatce překážela při rozšiřování a asfaltování silnice. Zbyla jediná, ta prostřední, obklopená asfaltem a otravovaná výfuky tisíců aut. Bylo jí 80 let. Držela se statečně až do 10. února 2012, kdy byla poražená. Byla již stará, dutá a nemocná. Na staré fotografii ze třicátých let máme všechny tři břízy jako mladé proutky.

Václav Kovanda