ObecJenštejn
-
Historie hasičů v naší obci začala za 2. světové války
dobrovolní hasiči v roce 1945 - Z. Novák, S. Opálenský, J. Stypola, L. Müller, J. Sládek, A. Müller, J. Brych, J. Krbec, J. Zich, J. Smola a velitel B. Mareček (archiv V. Kovandy)
Každá kronika má svůj osud. Co se událo včera je dnes již historií. Čím dříve je událost zapsaná, tím je pravdivější. Kronikář nemá nikdy lhát, ani si vymýšlet. První dvě kroniky Jenštejna čekal stejný osud. Byla v nich pravda a proto měly být zapomenuté. První kroniku „Pamětní knihu Jenštýna“ začal psát pan Josef Mareček v roce 1922. Psal ji až do roku 1942, kdy všechny kroniky na okrese sebrali Němci. Psal si alespoň koncept. Věřil, že ho jednou do kroniky přepíše. Kronika se po válce vrátila, ale on do ní nesměl přepsat ani řádek. Koncept psaný až do roku 1954 se ztratil. Změnou politiky se ztratit musel.
Druhou kroniku, o které bude dnešní vyprávění, začal psát bratr Jan Kobera v den založení Sboru dobrovolných hasičů dne 2. července 1942. Od prvního dne založení sboru bylo používáno oslovení „bratře“. Sbor byl založen v té pro náš národ nejkrutější době. Po atentátu provedeného 27. května 1942 na největšího vraha českého národa říšského protektora Reinharda Heydricha. Bratr Kobera ještě neměl kroniku a proto začal psát pouze koncept na volné listy, které sešpendlil svorkou s tím, že jednou všechno do kroniky přepíše. Koncept psal až do září 1946, kdy odešel na základní vojenskou službu. Po návratu z vojny založil 28. října 1948 „Knihu slibů“ s velkým zpožděním. Do nové knihy nepřepsal ani řádek. V knize byl zapsán pouze slib hasičů a podpisy všech členů. Nastolená politická garnitura KSČ po roce 1948 neměla ráda pravdu, hlavně když byla v obou kronikách psaná o některých z nich.
Psal se rok 1976, když jsem se rozhodl psát kroniku obce Jenštejna. Tehdejší předseda MNV Jan Stypola mé rozhodnutí přijal s nadšením. Říkal, že je škoda, že obec s tak slavnou tradicí nemá vlastní kroniku. Při této příležitosti si vzpomněl, že v jedné skříni ve sklepě MNV jsou nějaké staré sešity a papíry. Po odklizení nánosu prachu a pavučin jsem objevil poklad: - Několik sešitů záznamů ze schůzí obecního zastupitelstva z doby 2. světové války až přibližně do roku 1955. – Seznam věcí předaných do Okresního archivu za část 19. století a první pololetí 20. století. – „Pamětní knihu obce Jenštýna“ psanou panem Marečkem, bohužel nedopsanou. Nalezl jsem i koncept, který si psal od roku 1942 až do roku 1954.
Několik svazků sešpendlených archů papírů, které obsahovaly historický materiál o Jenštejně. V různých archivech ho pro obec za určitou úplatu kolem roku 1950 vyhledával odborný spisovatel Josef Furst. - Dále zde ležel kompletní koncept bratra Kobery a nepopsaná „Kronika slibů“.
Po nalezení kronik a obou konceptů jsem postupně všechno a doslovně přepsal do kronik. Nyní jsou v majetku OÚ v Jenštejně. Chtěl bych, aby v současném vyprávění vyznělo veliké nadšení většiny členů pro práci ve sboru, proto cituji doslova některé pasáže z konceptu ke kronice Sboru dobrovolných hasičů, tak jak je zapsal bratr Jan Kobera: Dne 2. července 1942 starosta obce pan Mareček, za přítomnosti mnoha našich občanů založil Sbor dobrovolných hasičů v Jenštejně. Ve stejný den vznikla ustavující valná hromada, na které byl zvolen přípravný výbor. Všichni zvolení členové, nyní již „bratři“, nové úkoly přijali.
Ihned se začalo s cvičením prostných a pochodových. Ještě v tomto roce jsme získali z výstroje čepice a píšťalky. Členů sboru bylo 29 a všechna jména jsou zapsaná v konceptu ke kronice. Na jaře 1943 padl návrh na postavení zbrojnice. Materiálně se však stavba nedala zabezpečit a německé úřady stavbu nepovolily. První velký křest našeho sboru přišel 3. září 1943, kdy byl sbor ještě bez veškerého vybavení a bez prostředků. Členové měli pouze holé ruce. Ve 3 hodiny ráno vypukl požár u rolníka Václava Kobery. Zachvátil stodolu plnou nevymláceného obilí přivezeného z pole. Členům sboru se podařilo do příjezdu okolních sborů vyvést z přilehlého chléva dobytek a odtáhnout mláticí stroj bratra Sůry, který měl příští den obilí vymlátit. Stodolu a úrodu se zachránit nepodařilo. Požár byl zřejmě založen úmyslně, ale německým četníkům se nepodařilo nic vyšetřit. Na konci roku byl za špatně pracujícího velitele zvolen nový velitel bratr Bohuslav Mareček, který byl pro tuto práci doslova zapálený. Okamžitě ožil duch sboru a začalo se skutečně s chutí pracovat. Do sboru se hlásili noví členové a bratr velitel rozdělil sbor na 2 skupiny po 18 členech. Začalo se vážně uvažovat o tom, kde bude stát zbrojnice, která byla přáním všech členů sboru. Bylo vyhlédnuto místo u rybníka pod hradem. Se stavbou se začalo, jak se říká, na černo, bez vědomí německých úřadů. Veškerý materiál byl pořízen z darů Základy byly položeny 14. května 1949. Práce se zúčastnil celý sbor a mnoho spoluobčanů. Za necelých 6 týdnů byla zbrojnice hotová a 25. června ihned slavnostně předána obci. Později byla přistavěna ještě velká místnost na skladování benzinu a všeho ostatního materiálu.
Následovala další dobrá zpráva. Firma Ebert z Prahy nám oznámila, že objednaná motorová stříkačka o síle 32 HP s dvoutaktním motorem je pro nás připravená k odvozu. K tomu přiděleno 150 metrů hadic. Vše za 27 tisíc korun. Zároveň byly zakoupeny pro základní část sboru uniformy. Naše sebevědomí velice stouplo. Mít uniformu, stříkačku a zbrojnici to už se jinak pracuje a každý by to na nás poznal.
V takovém prostředí pro nás skončil rok 1944. Na světových událostech v té době bylo již patrné, že nacistické Německo nebude již mít dlouhého trvání, ale na druhé straně jsme si byli vědomi, že nás ještě čekají těžké chvíle. Začátkem roku 1945 se sboru naskytla příležitost koupě staršího typu auta zn. Praga pro 9 osob od hasičského sboru ve Dřevčicích za 30 tisíc korun. Otázka peněz byla pro nás tvrdým oříškem. Pokladna byla prázdná. Bratr Drnka navrhl, abychom se pokusili získat peníze sbírkou po občanech. Během několika dnů jsme dali dohromady sumu 27 tisíc korun, na kterou byla konečná cena stanovena.
Během zimních měsíců byl sbor v neustálé pohotovosti. Fronta se přiblížila a nálety spojeneckého letectva byly časté. Největší nálet byl 25. března 1945 v poledních hodinách. První bomby svržené jednotlivými svazy útočícími ve vlnách za sebou dopadly do Vysočan a Libně. Nálet trval asi půl druhé hodiny. Poslední svazy svrhly velký počet malých trhavých bomb, které zasáhly pruh vesnic na východ od Prahy – Svémyslice, Zeleneč, Horní Počernice, Satalice, Vinoř, Kbely, Letňany, Čakovice a Jenštejn. Bomby svržené na Jenštejn dopadly do oblasti Bílého křížku a v obci nezpůsobily žádné škody. Nejvíce škod bylo v Satalicích, Kbelích a Vinoři. Sbor se okamžitě po ukončení náletu rozjel do nejvíce postižených Satalic, kde se zúčastnil na odklízení trosek domů a vyprošťování raněných a mrtvých, kterých bylo mnoho. Do Jenštejna přišlo 60 rodin z vybombardovaných Satalic, Kbel a Vinoře. Spolu s jenštenskými občany spali ve sklepech ze strachu před dalším bombardováním. Konec války to však ještě nebyl. Nejtěžší chvíle pro náš sbor nastaly během Pražského povstání. Tehdy se ukázala statečnost, ale i zbabělost některých členů sboru.
Zde citace z kroniky končí. O dalších událostech by byla neméně zajímavá kapitola našeho vyprávění. Končila válka, začínal mír. Vesnice byla vyčerpaná a mír byl velice chudý, vykoupený mnoha tragédiemi. A zase to byli hasiči, kteří dokázali jít příkladem při obnově vesnice.
Václav Kovanda, kronikář obce
