Historie jenštejnského sportu ve 20. století

Aktivita jenštejnských sportovců měla snad osudovou smůlu. Většinou končila předčasně.

Psát o historii sportu na vesnici není zrovna jednoduchý úkol. V 1. polovině 20. století byla ještě veškerá sportovní činnost velice sporadická. Zvláště na vesnicích byly jiné starosti.

Pan Mareček , první jenštejnský kronikář, napsal: „Převrat 28. října 1918 proveden byl ve zdejší obci v úplném klidu. V době popřevratové, kdy mohl každý své národnostní cítění volně prohlásit, zakládaly se ponejvíce Sokolské jednoty.

Také i ve zdejší obci založena byla tělocvičná jednota Sokol v měsíci březnu roku 1919. Jednota čítala 85 členů.“ Starostou jednoty byl statkář Jindřich Žert. Byla získána, nadneseně řečeno, tělocvična ve špejcharu pana Richarda Adlera v č.p. 29. A také slušné množství tělocvičného nářadí. Nadšení však netrvalo dlouho. Starost o samotnou existenci žití byla silnější. A tedy po 3 letech v měsíci březnu v roce 1922 byla tělovýchovná jednota rozpuštěná. Veškeré tělocvičné nářadí bylo dáno k dispozici Sokolu ve Dřevčicích. Později bylo provedeno ještě několik pokusů o obnovu Sokola, ale nadšení vystřídala každodenní starost a záměr se již nepodařilo uskutečnit.

Stejná situace nastala po 2. světové válce. Byla velká bída, ale byla přehlušena velkým nadšením. A opět se zakládaly spolky. V Jenštejně se sice nejednalo o Sokolskou jednotu, ale o velice aktivní kulturní život. Hrálo se mnoho divadelních představení dětských i dospělých ochotníků a pořádalo se mnoho tanečních zábav. V roce 1946 to bylo 11 zábav za jedinou zimu.

Jednou z událostí, na kterou rád vzpomínám, byl v roce 1948 XI. Všesokolský slet v Praze. Jenštejnské děti chodily do základní školy pouze do Dřevčic a pod hlavičkou Sokola Dřevčice se nás několik účastnilo cvičení na sletu. Mám nezapomenutelné vzpomínky ne přímo na cvičení, kdy jsme zmokly při generálce i při vystoupení, ale na cestu do Prahy a po sletu z Prahy. Od dřevčické školy jsme odjížděly na vyzdobeném valníku taženém párem koní. Ubytováni jsme byly v jedné libeňské škole. Možná, že už by se v té době dal sehnat jiný dopravní prostředek, ale valník tažený koňmi byl pro nás děti velikou atrakcí. Sokolský slet v roce 1948 byl úplně poslední. Ihned po jeho skončení komunisté Sokol de facto zlikvidovali a tisíce jeho členů pozatýkali.

V roce 1946 se v té době velice aktivní jenštejnští hasiči, pokusili o společná sportovní cvičení dětí. Byl opět použit špejchar, tentokrát již pana Karla Fišera, který č.p. 29 odkoupil. Hřiště v této době nebylo žádné. Nadšení nás dětí bylo veliké, ale po 2 letech pan Fišer špejchar pronajal a naše sportovní činnost skončila. Aktivita jenštejnských sportovců měla snad osudovou smůlu. Většinou končila předčasně. Na jaře v roce 1950 bylo založeno JZD Jenštejn. My děti jsme nevěděly, že se děje osudová křivda. V naší obci to znamenalo zabrání všech statků a všech polností pro hospodaření JZD. V té době bylo také zabráno tehdy ještě pole pod strání pana hostinského Cafourka, na kterém pěstoval zeleninu. Nikdo se pana Cafourka neptal jestli souhlasí nebo ne. Odtok vody z rybníka pod hradem, který vedl středem tohoto pole, byl brigádníky v akci „Z“ odkloněn na hranu pole pod obecní stráň. Celé, nyní již hřiště, však bylo po každém dešti dlouho rozbahněné a nedalo se hned používat. Velkým přáním mladých sportovců bylo vybudovat na ploše nového hřiště hokejový stánek s přírodním ledem.

Nadšení bylo velké, ale málo peněz. Velice rychle si sportovci uvědomili, že tato akce bude náročná na práci a hlavně na ty nešťastné peníze. Původní záměr byl skromný. Pouze 15 cm vysoké mantinely, možná elektrické osvětlení, čerpadlo na vodu při výrobě ledu a možná i dřevěné kabiny. V poslední minutě přišel spásný nápad. Vyšleme delegaci k bylinářovi panu Mikoláškovi, který měl vilu v místech dnešního domova důchodců, kde provozoval svoji praxi. Požádáme ho, aby se stal čestným členem Sokola. On se čestným členem nestal, ale na vybudování kluziště přispěl značně finančně, což byl hlavní záměr.

Byly postaveny vysoké mantinely, dokonalé elektrické osvětlení, betonová nádrž na vodu, elektrické čerpadlo a jako triumf 2 zděné kabiny z tvárnic. Hřiště bylo pečlivě připravené a čekalo se až začne mrznout.

Při prvním větším mrazu začala výroba ledu. Stříkalo se v noci, kdy byl největší mráz a led se opravdu podařilo vytvořit. Trvalo však velice krátkou dobu a pod ledem se začaly objevovat velké bílé skvrny (bubliny). Bylo jich stále víc a při šlápnutí na ně se led tříštil na tisíce kousků. Při opakovaných pokusech zaledňování byl výsledek stejný. Led se nedal vyrobit a naše zklamání bylo veliké.

Pozvaný odborník provedl byla kdysi dnem rybníka a podkladem hřiště je vysoká vrstva tlejícího bahna, ze kterého stále uniká metan. Proto se vytvářejí pod ledem tzv. prasátka a led se tříští. Jenštejnští sportovci si na tomto hřišti nezahráli hokej ani jednou. Musela jim stačit, jako před tím, zamrzlá plocha rybníka. Zařízení kluziště bylo předáno sportovcům do Brázdima. Jenom zděné kabiny zde zůstaly. Sokol Jenštejn se opět rozpadl. V kabinách byla odstraněna vnitřní příčka a tím vznikla jedna velká místnost. Do ní byl umístněn pingpongový stůl. Přišel spontánní nástup nové generace, nového sportu a nových přeborníků Jenštejna. Tato zábava trvala několik let. Kabiny z tvárnic však byly postavené na podmáčené louce a hrozilo nebezpečí jejich zřícení. Byly proto rozbourané. Současně s kluzištěm bylo vybudované volejbalové hřiště a s velkým nadšením se zde hrál volejbal na velice slušné úrovni. Stejná situace nastala i v okolních obcích a tak se často stávalo, že na hřišti v Jenštejně se uskutečňovaly velké turnaje. A mohu bez nadsázky říct, že družstvo Jenštejna bylo nejčastějším vítězem. Volejbal na slušné úrovni se zde hrál celé desítky let. Celé hřiště však bylo po každém větším dešti rozbahněné a trvalo dlouho, než se dalo znovu použít. MNV rozhodl nechat hřiště zavést vysokou vrstvou zavážky a tím zamezit rozbahňování. Na dolní část bylo navezeno 2 m a na horní 3 m zavážky. Na horní části tak vzniklo dětské hřiště a na dolní části nové volejbalové hřiště.

Po letech přišel rok 1989 a s ním sametová revoluce. Pan Cafourek mladší se dočkal v restituci navrácení pozemku – nyní hřiště. Krátce na to se obecní zastupitelstvo dohodlo na odkoupení pozemku a ten ponechat pouze jako víceúčelové hřiště. Tento pozemek je trvalým majetkem obce.

Václav Kovanda, kronikář obce