ObecJenštejn
Nejslavnější období hradu spojované s Janem z Jenštejna trvalo méně než 30 let.
Na začátku našeho vyprávění je úrodná a bohatá Polabská nížina zvaná „zlatý pruh země české“. Všichni historikové, kteří tento kraj navštívili, začínají svá vyprávění přibližně stejně: „Na severovýchod od Prahy, při královské silnici na Brandýs, spatříte vysokou štíhlou věž zříceniny hradu Jenštejna …“. V době vzniku hradu však žádná královská silnice nebyla a vlastně vůbec žádná silnice. Od vsi ke vsi se putovalo po prašných cestách. A přesně jedna taková cesta kopírovala mělké údolí poměrně vodnatého potoka. Údolí bylo osídlené už od mladší doby kamenné, ale až kolem roku 1330 tudy putoval od Prahy bohatý dvorní sudí na dvoře Jana Lucemburského Jenec z rodu Janoviců (z Vrchotových Janovic na Sedlčansku). Zaujala ho rovinatá krajina, která už v té době nebyla tak zalesněná jako na pravém břehu Labe. Úrodná půda byla rozhodující pro výstavbu nevelké, ale pevné tvrze na nevysokém skalnatém ostrohu. Na severní a východní straně byla stavba chráněna uměle vyhloubeným vodním příkopem napouštěným z rybníka vzniklého přehrazením potoka. Ochranné hradby byly na jižní straně přimknuté k okrouhlé obranné věži a na západní straně k původně jednopatrovému paláci. Z východní strany byla mohutná brána a padací most.
Jenec z Janovic přinesl pro tvrz i ves, která kolem vznikla, i jméno. Nejprve to byl Jencův kámen, Jencestein, Jenštýn a od roku 1923 Jenštejn. Rod z Janovic se pak proplétá našimi dějinami několik století.
V roce 1368 odkoupil tvrz strážce pečeti a pokladu Karla IV. a nejznámější člen rodu pánů z Vlašimi Pavel. Začal užívat titul Pavel z Jenštejna a z rodového erbu pánů z Vlašimi přenesl do nového erbu dvě supí hlavy. Pavel byl i vlastníkem několika domů v Praze a v místě jednoho z nich nedaleko Resslovy ulice tak najdeme ulici Jenštejnskou. Historicky známější postavou byl bezesporu Pavlův syn Jan z Jenštejna, který se stal třetím pražským arcibiskupem. Jeho zajímavý a rozporuplný osud by vydal na samostatné vyprávění. Za jeho takřka bezstarostným vzestupem a i následným pádem stojí hlavně přízeň neméně rozporuplného českého krále Václava IV.
Po změně majitele začala přestavba tvrze na hrad a současně slavné, ale krátké období historie hradu. Jak hrad v pravé podobě vypadal po svém založení i po přestavbě nikdo neví. Nedochoval se žádný historický záznam a nejstarší rytiny pochází až z 18. století. Veškeré poznatky o podobě hradu jsou tedy založeny jen na záznamech z kronik a vyprávění historiků a Jenštejn si stejně jako řada jiných hradů ponese některá svá tajemství dál. Původní tvrz byla z větší části postavena z pískovce z lomu v místních Katovičkách. Přestavěné části už jsou hlavně z dovezeného kamene. Na mnoha místech hradu je znatelná práce královské tzv. Parléřovské hutě Václava IV. Věž byla snesena až na druhé patro, byla přistavena celkem tři patra a horní část věže je i architektonicky zajímavější. V nové části pak bylo vybudováno schodiště, které slouží dodnes. Druhé patro získal i hradní palác, ze kterého se však dochovala jen část vnitřní zdi. Palác a věž spojoval padací most na úrovni druhého patra věže. Celkovou výšku opevnění ze dna příkopu lze odhadnout na 16m a síla zdi spodní části věže jsou 3m. V přistavěné části věže se nachází i zřejmě soukromá kaple Jana z Jenštejna. Spolu s věží a palácem byl tehdy přestavěn a lépe zabezpečen i vchod do hradu. Hrad však nebyl nikdy v historii dobýván nebo obléhán.
Jan z Jenštejna zemřel v chudobě a v nemilosti krále v roce 1400 v Římě. Tím končí i dějiny rodu na hradě Jenštejn. Tento rod však pokračoval v několika větvích ještě několik století. Již v roce 1390 získal hrad jako pomstu arcibiskupovi za podpory krále výběrčí daní Zikmund Huler. Sám však byl v roce 1405 na Staroměstském náměstí popraven. Majitelé se pak asi 200 let na Jenštejně poměrně rychle střídali a hrad ztrácel svůj význam a slávu. V roce 1412 hrad získal pražský kupec a měšťan Jindřich z Cách majitel Čelákovic a Mochova. V Jenštejně vychovával synovce, kterým byl pozdější husitský velitel Prokop Holý. Těsně před vypuknutím husitských válek v roce 1419 Jenštejn opět měnil svého majitele. Byl jím Beneš z Vartenberka. Jak dlouho nevíme a kdo byl majitelem během husitských válek rovněž nevíme jistě. Asi od roku 1431 to byl Aleš Škopek z Dubé. Od roku 1447 pak Jenštejn vlastnil Jan Libický z Libic a dále pak Baltazar Košín z Košíně, Václav Holec z Květnice nebo Ladislav ze Šternberka. Od roku 1523 byl majitelem hejtman kraje Hradeckého Jan Litoborský z Chlumu a v roce 1528 Jenštejn opět změnil majitele. To už na českém trůnu seděl první Habsburk Ferdinand I. Bratři Václav a Mikuláš Hrzánové z Harasova k Jenštejnu přidali například tvrz a ves Šestajovice nebo vystavěli dnes již zaniklou tvrz Radonice.
Tento majetek roce 1561 připadl Janu Dobřichovskému z Dobřichova. Byl to smutně proslulý poslední pán jenštejnského hradu. Palác hradu byl již značně zchátralý, ale stále ještě obytný. Jenštejn neměl nikdy vynikajících majitelů, kromě pánů z Jenštejna. Jan Dobřichovský byl z nich daleko nejhorší, v dluzích se potácel, jak se říká ode zdi ke zdi. Dobřichovskému zůstal hrad až do jeho smrti v roce 1583. Poté se na něm usídlila jeho sestra Dorota Lipská z Prahy, ale všechen majetek zabrala královská komora a připojila ho k panství brandýskému. Již v roce 1597 žádal Jiří Homut z Harasova na Radonicích o starý krov s jiným dřívím v pustém hradu jenštejnském. Žádost byla tehdy hejtmanstvím zamítnuta, ale k žádné opravě hradu již nikdy nedošlo.
Na začátku třicetileté války nebyl pustý jenom hrad, ale i dvory. Časté přesuny vojsk působily kraji nesmírné škody. Švédské vojsko generála Bannera v letech 1639 až 1640 vypálilo a pobořilo nejen opuštěný hrad, ale i všechny grunty. Až do roku 1655 pak trvalo dlouhé úplné vylidnění Jenštejna.
Tímto rokem začíná třetí kapitola dějin jenštejnského hradu. Ta nejdelší a zároveň nejsmutnější. Noví gruntovníci a sedláci se neobešli bez nevolníků, nádeníků, krmičů a děveček. V rozbořených statcích však pro ně nebylo místo a tak si našli chudé bydlení v troskách hradu. Kolem hradu se navíc z jeho zbytků začaly stavět malé domky a i na opravu statků se používaly kameny z kdysi slavného hradu. Hradní skála se tím zmenšila o více než třetinu. Bydlení na hradě a kolem něj bylo opravdu nuzné a v případě věže i nebezpečné. Chudina zde žila plných 300 let a poslední chudá paní Halamurnová zde zemřela v roce 1956.
Já jsem se narodil v roce 1937 v chaloupce pod hradem a jako kluk jsem podnikal výpravy do celého podhradí, hradu, ale hlavně na vrchol věže. Až mnohem později, když jsem byl dospělý, se na našem hradu začalo znovu něco dít. V roce 1972 bylo rozhodnuto o jeho opravě. Objevili se archeologové, památkáři a později i dělníci a restaurátoři. Oprava byla dokončena 23.6.1977 a od té doby je hrad otevřen návštěvníkům.
Václav Kovanda, kronikář obce
Jiří Hulík
